Poslední přestavba zámku
Hluboká zaznamenala za dobu své existence řadu stavebních změn. O původní podobě hradu se
lze dohadovat na základě nepřímých zpráv. O jeho významu není pochyb, proto ze skutečnosti, že po celý
středověk nedošlo přímému útoku na něj (obléhán však byl), lze soudit, že se jednalo o hrad dobře opevněný.
Z písemných zpráv se dozvídáme, že Vilém z Perštejna na přelomu 14. a 15. století a později Ondřej Ungnad
ze Suneku věnovali na jeho stavební úpravy a především obranné zabezpečení značné finanční částky. Hluboká se tím
změnila na rozsáhlou vojenskou pevnost a byla jí až do 3. čtvrtiny 16. století, kdy vnější opevnění zůstalo zachováno,
ale vnitřní hrad se změnil na renesanční zámek.
Ten byl zásadně přestavěn v 1. čtvrtině 18. století do podoby barokní. Tento stavební sloh mohl být pro
Hlubokou konečným, ale osud tomu chtěl, aby Hluboká prodělala ještě jednu přestavbu, která zámek změnila na
jeden z nejkrásnějších objektů v Čechách. Jak k tomu došlo, bude obsahem řádek následujících.
Hlavní sídlo Schwarzenbergů v Čechách - hrad a zámek v Českém Krumlově - svou velikostí a starobylostí
důstojně reprezentoval své majitele po čtyři generace. Jeho hlavní přednosti však postupem času přece jen poněkud
ztrácely na významu. Nakonec převážily nedostatky způsobené především onou velikostí a stářím objektu, jehož
provoz byl komplikovaný a ekonomicky náročný. Připočteme - li k tomu ještě skutečnost, že ani bydlení na zámku
nebylo příliš pohodlné, nepřekvapí úvahy o novém sídle rodu. Ty nabyly konkrétní podoby po prvé třetině 19. století,
kdy správu rodového majetku převzal Jan Adolf II. a brzy poté rozhodl o přestavbě zámku Hluboká. Na tomto
rozhodnutí, ale především na celé romantické přestavbě, má velkou zásluhu kněžna Eleonora, manželka Jana Adolfa.
Tato moudrá žena příjemného i temperamentnějšího vystupování byla oblíbena v urozené společnosti i mezi lidem
prostým. Ve prospěch hlubocké přestavby neváhala Eleonora uplatnit svůj vliv.
Výstavba nového zámku byla velmi náročnou záležitostí. Jedná se o stavbu velkou, velmi členitou a
provedenou s neobyčejnou precizností. Za vzor pro vnější tvářnost hlubockého zámku byla vybrána královská
rezidence nedaleko Londýna - hrad Windsor, který Jan Adolf II. navštívil při svých cestách do Anglie a který si
znovu prohlédl i se svou manželkou, která ho doprovázela na slavnosti spojené s korunovací královny Viktorie
roku 1838.
Vypracováním projektu a vedením stavebních prací byl pověřen vídeňský architekt Franz Beer.
Roku 1840 se započalo od zadní části směrem k hlavní bráně s bouráním starého zámku, jehož barokní
podoba byla v průběhu let vystřídána stavbou v malebném stylu tudorské gotiky. Na tomto místě je nutné
připomenout, že hlubocký zámek míval rozsáhlé předzámčí, které bylo postupně zcela odstraněno.
Na organizaci práce a detailech jednotlivých architektonických článků se vedle Franze Beera podílel výrazně
Ferdinand Deworetzsky, knížecí architekt, který po Beerově smrti (1860) převzal řízení stavby a roku 1871
ji dokončil.
O skvělé organizaci prací svědčí i to, že budova zámku byla v hlavních rysech hotova již roku 1855 a
kromě toho byly v krátkém období let 1845 - 1847 postaveny ještě další objekty. V podhradí je to kostel sv.
Jana Nepomuckého a dům pro schwarzenberskou správu, nahoře zámecká jízdárna.V pozdějších letech byl
zámek s jízdárnou propojen skleníkem. Roku 1867 započala výstavba zámečku zvaného Štekl (vlevo od
přístupové cesty), ve kterém po jeho dokončení bydleli knížecí úředníci. Dnes je Štekl luxusním hotelem.
Zatímco vnější podoba zámku se vyznačuje stylovou jednotou, nelze toto říci o řešení vnitřních prostor.
V nich se mísí prvky gotické, renesanční i další. Vše je však barevně i kompozičně pečlivě sladěno a celek má
osobitý půvab. Vnitřní výzdoba je provedena vskutku precizně, především u reprezentačních sálů. Obložení stěn,
dveří a stropů, bohatě vyřezávané, jakož i další výzdoba ze dřeva svědčí o umu především místních řezbářů,
z nichž jmenujme alespoň otce a syna Vondruškovy. Štukatérské práce na Hluboké prováděli mistři s italskými
předky Silvestri a Pelegrini. Díla z kamene jsou pracemi především jihočeských kameníků.
Také úpravě okolí zámku byla věnována náležitá pozornost. Anglický park založil v polovině minulého
století G. Immelin, jeho nástupci (T. Rehder a po něm R. Vácha) jej rozšiřovali a zvelebovali mimo jiné i výsadbou
cizokrajných stromů a keřů. Park i zahrada kolem zámku svým působivým členěním i krásou okouzlí každého
vnímavého návštěvníka.
Miroslav Trčka
